Uživatelský avatar
SW_FOX
Grafoman
Grafoman
 
Příspěvky: 5148
Registrován: 20.01.2004 23:33
Bydliště: Zlín/Brno

21.01.2004 0:55

Judikatura k Nutne obrane

Samotná skutečnost, že obránce použije proti neozbrojenému
útočníkovi zbraně, neznamená, že jde o obranu zcela zjevně
nepřiměřenou způsobu útoku.

Podmínkou ustanovení § 13 tr. zák., o nutné obraně, není
skutečnost, že útok nebylo možno odvrátit jinak. Obránce není
povinen ustupovat před neoprávněným přímo hrozícím nebo trvajícím
útokem na zájem chráněný trestním zákonem.

Z odůvodnění.

Městský soud v Praze zamítl odvolání obvodního státního
zástupce pro Prahu 8 proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze
dne 22. 4. 1994 sp. zn. 2 T 46/94.

Napadeným rozsudkem byla obžalovaná K. S. podle § 226 písm. b)
tr. ř. zproštěna obžaloby, kterou jí bylo kladeno za vinu, že dne
11. 1. 1994 kolem 20.45 hod. v Praze 8, Písečná 6, po předchozím
slovním konfliktu a následném fyzickém napadení ze strany jejího
otce J. A., nar. 11. 3. 1939, tohoto muže měla bodnout kuchyňským
nožem do břicha, aniž došlo k poranění vnitřních orgánů,
a způsobit mu tak pracovní neschopnost delší než 7 dnů, čímž měla
spáchat pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1,
§ 222 odst. 1 tr. zák.

Proti citovanému rozsudku podal obvodní státní zástupce
odvolání, ve kterém uváděl, že s právním hodnocením skutkového
stavu tak, jak je učinil soud prvního stupně, nesouhlasí. Pro
posouzení, zda určité jednání splňuje podmínky § 13 tr. zák.,
o nutné obraně, je rozhodující, zda obrana nebyla zcela zjevně
nepřiměřená způsobu útoku. Soud se touto otázkou nezabýval. Na
jedné straně sice konstatuje, že obžalovaná jednala v situaci, kdy
byla napadena osobou fyzicky zdatnější, navíc podnapilou
a jednající neadekvátně, nedořešil však otázku, zda by bylo možné
v jednání poškozeného, tj. v tom, že poškozenou rdousil, spatřovat
některý trestný čin, a jestliže ano, pak jaký. Pokud by totiž
rdoušením hrozila obžalované skutečně smrt, pak by nebylo pochyb
o tom, že by její obrana byla přiměřená, pokud však by se jednalo
ze strany poškozeného o trestný čin s mírnějšími následky, pak by
obrana bodnutím nožem do břicha přiměřená nebyla. Bylo také
prokázáno, že obžalovaná nepoužila jiný, mírnější způsob odvrácení
útoku. Poškozeného netloukla ani nekopala, což by se vzhledem
k situaci dalo očekávat, ale hned jej bodla nožem do břicha.
Obvodní státní zástupce má z uvedených důvodů zato, že rozhodnutí
soudu, pokud obžalovanou zprostil obžaloby podle § 226 písm. b)
tr. ř., je nesprávné. Navrhl proto, aby napadený rozsudek byl
zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání
a rozhodnutí.

Městský soud v Praze podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal
zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozsudku, jakož
i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání
není důvodné.

Řízení předcházející napadenému rozsudku nevykazuje závady
a skutková zjištění soudu prvního stupně jsou úplná a správná.
Odvolání obvodního státního zástupce v podstatě směřuje do
právního zhodnocení otázky, zda obžalovaná K. S. jednala ve smyslu
ustanovení § 13 tr. zák., tzn. v nutné obraně.

Z důkazů v posuzované věci provedených jasně vyplývá, že mezi
obžalovanou a poškozeným mnohdy docházelo k verbálním konfliktům
vyprovokovaným poškozeným, který byl často v podnapilém stavu.
Toto byl vlastně první nečekaný fyzický útok poškozeného vůči
obžalované. Poškozený odmítl v dané trestní věci vypovídat.
Z výpovědi obžalované bylo zjištěno, že poškozený po slovním
napadání obžalované k ní přistoupil a začal ji rdousit.
Obžalovaná, jak sama uvedla, nejprve křičela, bránila se rukou,
ale protože poškozený je fyzicky zdatnější, její obrana se zcela
minula účinkem. Její malé dítě bylo přítomno celému incidentu
a hystericky křičelo. Za situace, kdy poškozený obžalovanou
i nadále rdousil, kdy její dítě křičelo a kdy ona již nemohla
dýchat, popadla nůž, který ležel na kuchyňské lince, a bodla. Po
bodnutí nůž položila a žádala poškozeného, aby jí pustil. Ten jí
stále držel pod krkem, rdousil ji a teprve po malé chvíli ji
pustil. Potom se šel poškozený ošetřit do koupelny, zatímco ona se
věnovala dítěti. Pak odešla ke kamarádce, celou věc nahlásila
policii a přivolala lékaře. Jak sama uvedla, neuvědomila si, kam
bodla poškozeného, nejspíš někam do oblasti žaludku. Ani
s odstupem času si neuvědomila, proč bodla, snad proto, že nemohla
dýchat a bála se o sebe a syna.

Z fotodokumentace je objektivně zjištěno, že obžalovaná byla
poškozeným rdoušena značnou silou, neboť rdoušení zanechalo na
jejím krku stopy. Obžalovaná, kterou poškozený v minulosti napadl
pouze slovně, se podle názoru městského soudu oprávněně bála
o svůj život, neboť byla napadena útočníkem opilým, silným a navíc
se značnou intenzitou. Je všeobecně známo, že rdoušení nemusí být
provedeno velkou silou, aby došlo v několika málo sekundách
k smrti rdoušeného. Vzhledem k tomu, že slovní obrana a obrana
rukama se zcela minula účinkem, sáhla obžalovaná spontánně po
noži. Podle názoru městského soudu se jednalo o tzv. pud
sebezáchovy bez předem promyšleného jednání a konkrétního úmyslu
způsobit poškozenému zranění. Jak vyplynulo ze závěrů znaleckého
posudku z oboru psychiatrie, má obžalovaná sklony ke zkratkovému
jednání. Vlivem kumulovaného afektu došlo u ní ke snížení
ovládacích schopností, nikoli však podstatně.

Při právním hodnocení správně zjištěného skutkového děje soud
prvního stupně nepochybil, když posoudil jednání obžalované ve
smyslu ustanovení § 13 tr. zák. přiměřenost obrany je třeba
posoudit se zřetelem na všechny okolnosti případu. Vybočení z mezí
nutné obrany nelze nutně dovozovat jen z toho, že se obžalovaná
bránila zbraní proti neozbrojenému útočníkovi. Nesplnění podmínek
nutné obrany nelze dovozovat ani z té skutečnosti, že se
obžalovaná nevyhnula útoku jinak než použitím obrany, neboť nikdo
není povinen ustupovat před neoprávněným útokem na zájmy chráněné
trestním zákonem. O nutnou obranu jde i tehdy, jestliže osoba
činem jinak trestným odvrací přímo hrozící útok namířený proti
tělesné integritě.

V daném případě poškozený v podnapilém stavu (skoro 2 promile
alkoholu v krvi), fyzicky zdatnější, útočil takovým způsobem proti
obžalované, že byl fakticky ohrožen její život a předchozí obrana
se minula účinkem. To, že obžalovaná zkratkovitě sáhla po noži
v sebeobraně a bez rozmyslu bodla, je klasický případ nutné obrany
ve smyslu ustanovení § 13 tr. zák. Soud prvního stupně tedy
nepochybil, když obžalovanou podle § 226 písm. b) tr. zák.
obžaloby zprostil. Městský soud proto odvolání obvodního státního
zástupce jako nedůvodné zamítl.

Uživatelský avatar
volkswagen
Nový uživatel
Nový uživatel
 
Příspěvky: 31
Registrován: 20.01.2004 15:07

21.01.2004 14:44

Mám doma - resp ještě ne neb jsem ji zapomněl v hospodě od kamaráda knížku "Nutná obrana" on studuje práva tak jsem jí u něho objednal - ještě jsem do toho pořádně nenakukoval ale zdá se že by to mohlo mít nějaký smysl přečíst - znáte to někdo??

Uživatelský avatar
SW_FOX
Grafoman
Grafoman
 
Příspěvky: 5148
Registrován: 20.01.2004 23:33
Bydliště: Zlín/Brno

21.01.2004 16:50

Jo znam, vydala to PrF v Brne, je to dobra knizka, ale pro nepravnika dosti necitelna...

Uživatelský avatar
SW_FOX
Grafoman
Grafoman
 
Příspěvky: 5148
Registrován: 20.01.2004 23:33
Bydliště: Zlín/Brno

22.01.2004 9:06

4 Tz 284/2001

Usnesení

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání
konaném dne 4. prosince 2001 stížnost pro porušení zákona, kterou
podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch
obviněného L. Š. proti usnesení Okresního státního zastupitelství
v Prostějově ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 1 Zt 933/2000, a rozhodl
takto:

Podle § 268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona
zamítá.

Odůvodnění:

U snesením Okresního státního zastupitelství v Prostějově ze
dne 26. 4. 2001, sp. zn.1 Zt 933/2000, bylo podle § 172 odst. 1
písm. b) tr. ř. s přihlédnutím k ustanovení § 13 tr. zák.
zastaveno trestní stíhání obviněného L. Š. pro skutek spočívající
v tom, že dne 12. 9. 2000 okolo 05.00 hodin v Prostějově před
nákupním střediskem H., na sídlišti S. a dále na ulici P.
opakovaně střílel z legálně držené pistole ČZ vzor 85 na T. Š.,
kterého zasáhl do pravého kolena a pravého lokte, čímž mu způsobil
zranění, pro která byl citelně omezen v obvyklém způsobu života po
dobu 2 až 3 měsíců, a dále na V. M., kterého zasáhl do dutiny
břišní a způsobil mu tak zranění - poškození stěn střev, pro které
byl citelně omezen v obvyklém způsobu života po dobu několika
měsíců, v němž byl spatřován trestný čin ublížení na zdraví podle
§ 222 odst. 1 tr. zák. Usnesení nebylo právní moci 8. 5. 2001.

Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti České
republiky ve lhůtě uvedené v § 272 odst. 1 tr. ř. stížnost pro
porušení zákona v neprospěch obviněného L. Š. Vytkl v ní porušení
zákona v ustanoveních § 2 odst. 6, § 172 odst. 1 písm. b) tr.
ř. a § 13 a § 222 odst. 1 tr. zák.

Ve stížnosti pro porušení zákona poukázal ministr
spravedlnosti České republiky mimo jiné na to, že k celému
incidentu je třeba dodat, že jej vyvolal sám obviněný, který se
vmísil do sporu mezi T. Š. a V. M. a barmankou V. V. a poté vyzval
oba jmenované, aby šli s ním před budovu. Viděl též, že si
poškozený V. M. bere s sebou kulečníkové tágo. Tuto skutečnost
potvrdil ve své výpovědi jak sám obviněný (čl. 23), tak oba
poškození, i svědci J. D. (čl. 25) a D. K. (čl. 41). Z výpovědí
očitých svědků vyslechnutých v přípravném řízení vyšetřovatelem
jednoznačně vyplynulo, že mezi poškozenými a obviněným byla po
celou dobu incidentu dostatečná několikametrová vzdálenost
a k přímému fyzickému kontaktu mezi nimi vůbec nedošlo. Navíc
předmět v rukou poškozeného V. M. (kulečníkové tágo) nemohl ani
při jeho případném užití, k čemuž ovšem nedošlo, způsobit
obviněnému žádnou závažnější újmu na zdraví. Rovněž tak nůž
v rukou poškozeného T. Š. nebyl vůbec užit a jeho použití neměl
poškozený ani v úmyslu, když tento měl sloužit pouze k zastrašení
obviněného. Navíc žádný útok tímto nožem nebyl svědkem veden.
Z výslechu očitých svědků dále vyplynulo, že obviněný L. Š. měl
stále možnost před poškozenými utéci, když tito vzhledem ke svému
stavu opilosti by zřejmě nebyli schopni obviněného ani dohonit.
Rovněž z výslechů svědků vyplynula ta skutečnost, že obviněný
poškozené před střelbou nikterak slovně nevaroval, střílel
opakovaně i když mu již žádné nebezpečí nehrozilo a střílel se
zřejmým úmyslem poškodit zdraví poškozených. To vyplývá z té
skutečnosti, že střelbu proti poškozenému M. zaměřil proti spodní
části jeho těla, ačkoliv měl dost času zamířit na jeho nohy.

V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti
ČR navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil, že
napadeným usnesením byl ve vytýkaném směru porušen zákon, aby
podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a dále aby
postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti pro
porušení zákona v souladu s ustanovením § 274 tr. ř. v neveřejném
zasedání přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost všech
výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu
předcházelo, a dospěl k závěru, že zákon porušen nebyl.

Podle § 13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací
přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem,
není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela
zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Je třeba přisvědčit závěru
uvedenému v napadeném usnesení Okresního státního zastupitelství
v Prostějově, že v posuzovaném případě skutečně obviněný L. Š.
jednal v nutné obraně podle § 13 tr. zák. Nepochybně odvracel
přímo hrozící útok na jeho osobu. Podle skutkových zjištění
podložených řádně provedenými důkazy, jak správně konstatuje
napadené usnesení, poškození obviněného pronásledovali, on před
nimi ustupoval s pistolí v ruce a s varováním, ať ho nechají, že
na ně vystřelí. Poškození nereagovali ani na varovné výstřely
a nadále pronásledovali obviněného v rukou s kulečníkovým tágem
a s nožem s čepelí dlouhou 13 cm, přičemž podle výpovědi svědka J.
K. na obviněného křičeli, že ho rozpářou. Obrana obviněného L. Š.
výstřely na poškozené nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu
útoku za situace, kdy podle své výpovědi a výpovědí svědků
J. K. a P. H. obviněný upadl a poškození se shora popsanými
zbraněmi a vyhrůžkami o rozpárání postupovali směrem k obviněnému
na vzdálenost několik málo metrů. Za této situace se obviněný
L. Š. zcela oprávněně musel obávat o své zdraví a i o svůj život,
a proto střílel proti ruce, noze a spodní polovině těla
poškozených.

Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity
obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci
vyplývá, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok odvrátila,
tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně
přehnaná. Tak tomu v daném případě nebylo, když obviněný L. Š. po
svém pádu střílel na několik málo metrů na poškozené, kteří se
zbraněmi v rukou proti němu postupují, přičemž jednoho poškozeného
střelí do břicha a druhého do ruky a nohy. Kdyby obviněný střílel
na poškozené bez úmyslu poškodit jejich zdraví, jak požaduje
ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, velice
těžko by se jim ubránil, když je od útoku neodradily ani varovné
výstřely do země a do vzduchu.

Pokud jde o další námitky uvedené ve stížnosti pro porušení
zákona, je k nim potřebné uvést, že pro posouzení jednání
obviněného L. Š. jako nutné obrany podle § 13 tr. zák. není
podstatné, kdo zmíněný konflikt vyprovokoval ani skutečnost, že
zbraně v rukou poškozených nebyly použity k přímému útoku proti
tělu obviněného. Útok poškozených totiž přímo hrozil, jak je
popsáno shora. Právně relevantní není ani námitka stěžovatele, že
obviněný měl možnost před poškozenými utéci či je měl slovně
varovat. Zde je možno odkázat na zveřejněnou judikaturu (srov. č.
19/1958 a č. 25/1976 Sb. rozh. trest.). Jednání v nutné obraně je
právem občana a je na něm, zda se rozhodne pro obranu nebo pro
jiné východisko (např. přivolání policie, útěk apod.). Obviněný
navíc poškozené varoval, a to střelbou do země a do vzduchu, před
tím, než střílel proti nim.

Se zřetelem na výše uvedené lze uzavřít, že Státní
zastupitelství v Prostějově nepochybilo, když předmětné jednání
obviněného L. Š. kvalifikovalo jako jednání v nutné obraně podle
§ 13 tr. zák. a trestní stíhání tohoto obviněného zastavilo podle
§ 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyššímu soudu tedy nezbylo, než
podle § 268 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona zamítnout,
neboť zákon porušen nebyl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. prosince 2001

Uživatelský avatar
SW_FOX
Grafoman
Grafoman
 
Příspěvky: 5148
Registrován: 20.01.2004 23:33
Bydliště: Zlín/Brno

22.01.2004 9:07

Myslím že se obráncům blýská na lepší časy...

Uživatelský avatar
PiDiBi_old
Nový uživatel
Nový uživatel
 
Příspěvky: 18
Registrován: 20.01.2004 11:42
Bydliště: Brno/Praha

22.01.2004 9:48

SW_FOX píše:Myslím že se obráncům blýská na lepší časy...

to se uz blyska delsi dobu, ale az mi po te co se budu branit neseberou hned bez ptani zbrojak (kde je kurwa nejaka presumce neviny?) tak budu skakat radosti ...


Reklama

Uživatelský avatar
SW_FOX
Grafoman
Grafoman
 
Příspěvky: 5148
Registrován: 20.01.2004 23:33
Bydliště: Zlín/Brno

22.01.2004 10:28

No našel jsem i par méně příjemných judikátů, pak sem pár hodím...

Ben
Nový uživatel
Nový uživatel
 
Příspěvky: 8
Registrován: 20.02.2004 22:57

20.02.2004 23:15

Střelba v sebeobraně

Fakt je, že se oprávněným obráncům daří u soudu lépe. V současné době téměř neexistují rozhodnutí v nutné obraně, ktará by normálnímu a řádnému člověku svým závěrem komplikovala život. Jiná je otázka procesu. Tedy hlavně vyšetřování, neuvěřitelně dlouhá doba do soudu a s tím související společenské problémy. Například automatické odebrání zbraně a zbrojního průkazu obránci (nemožnost vykonávat své povolání, živnost, koníček, atd.) a při úspěšném usnesení soudu neexistuje náhrada ztrát, které obránci vznikly (ušlý výdělek, klientela, pověst, společenské postavení, atd.). Ve většině případů se také veškerá osobní data (údaje) o obránci, dostanou obhájci lotrů a kriminálníků, tedy jim.
Mimo jiné, kdosi již navrhl změnu paragrafu 13 (Nutná obrana). Obsah je dílem v lepším případě neznalého navhovatele úpravy, ale s větší pravděpodobností to někdo úmyslně připravil. V době, kdy soudy obráncům pomáhají, přispěchal kdosi s návrhem, který pomáhá jen gaunerům a násilníkům. Blíže kritika návrhu změny § 13 TZ ve Střeleckém magazínu č. 3/04.

Uživatelský avatar
SW_FOX
Grafoman
Grafoman
 
Příspěvky: 5148
Registrován: 20.01.2004 23:33
Bydliště: Zlín/Brno

16.08.2005 10:46

Judikáty

Tak se hrabu judikátama a pár zajímavých jsem našel....



č. 14/1999 Sb. rozh. tr.

V závislosti na konkrétních okolnostech případu není vyloučeno posoudit jako stav nutné obrany jednání osoby, která reaguje na fyzický útok neozbrojeného pachatele opakovaným použitím střelné zbraně, přičemž dojde k usmrcení útočníka.

(Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 1. 1998 sp. zn. 1 Tzn 25/97)

Nejvyšší soud České republiky zamítl stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 1997 sp. zn. 7 To 43/96, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky Liberec pod sp. zn. 28 T 18/94.

Z odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 28. 4. 1995 sp. zn. 28 T 18/94 byl obviněný J. R. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byli poškození A. H. a J. H., Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky v Praze a Česká pojišťovna Praha - pobočka Liberec odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze, dne 29. 8. 1995 sp. zn. 7 To 112/95 byl k odvolání krajského státního zástupce v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a poškozených A. H. a J. H. podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc soudu prvního stupně vrácena, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. 6. 1996 sp. zn. 28 T 18/94 byl obviněný J. R. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., jehož se podle obžaloby dopustil tak, že dne 12. 10. 1993 v Hrádku nad Nisou řídil pod vlivem alkoholu osobní automobil zn. Škoda 110, se kterým bez důvodu zastavil před restaurací a hernou A. u skupiny jemu neznámých osob, mezi nimiž se nacházel i M. H. Obviněný se s M. H. dostal do slovního střetu, při kterém ho M. H. napadl, aniž by mu způsobil závažnější poranění. Po skončení tohoto útoku použil proti M. H. zbraně a z legálně držené pistole zn. ČZ vzor 85 ráže 9mm z bezprostřední blízkosti šesti výstřely jmenovaného M. H. těžce zranil, takže poškozený dne 23. 2. 1994 zemřel. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byli poškození A. H. a J. H., Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky v Praze a Česká pojišťovna Praha - pobočka Liberec odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podal krajský státní zástupce v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci v zákonné lhůtě odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 1997 sp. zn. 7 To 43/96 podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Proti citovanému usnesení podala ministryně spravedlnosti ve lhůtě uvedené v § 272 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného J. R. V písemném zdůvodnění konstatuje, že rozsah a kvalita provedeného dokazování nevzbuzují žádné pochybnosti o úplnosti skutkových zjištění potřebných pro rozhodnutí ve věci. Nesouhlasí však se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Podle jejího názoru se nelze omezit pouze na průběh vlastního konfliktu, aleje nutno zohlednit i skutečnosti, které mu předcházely a po něm následovaly. Proto odmítá názor krajského soudu, že pro právní posouzení skutku nemělo význam, zda obviněný před restaurací A. zastavil sám, nebo byl nucen zastavit. Bylo vyvráceno, že by mu někdo zastoupil cestu, nebo že by technický stav vozidla jízdu neumožňoval. I když obviněnému nic nebránilo projet kolem automobilu A. H. a vyhnout se tak kontroverzi, ke které po neuváženém slovním projevu R. K. muselo dojít, přesto s vozidlem zastavil. Setkal se s velmi ostrou odezvou poškozeného, který nadávky a výhrůžky směřoval proti osobě obviněného. Na to bezprostředně navazovalo výrazné a nečekaně brutální fyzické napadení obviněného poškozeným, včetně pokusu o jeho vytažení z vozu. Tuto situaci lze v souladu s názory soudů obou stupňů označit za ohrožující zdraví obviněného ve smyslu § 13 tr. zák. za předpokladu, že by pokus o vytažení z vozu byl úspěšný a obviněný by byl ohrožen eventuálním útokem osob kolem poškozeného.

Ministryně spravedlnosti dále uvádí, že následující jednání obviněného, který vůči tělu poškozeného opakovaně vícekrát z pistole vystřelil, pojaly soudy jako jeden celek s tím, že šlo podle vzájemného porovnání intenzity útoku poškozeného a obrany obviněného o obranu přiměřenou. Nezabývaly se však úvahou, zda stav, který objektivně takovou obranu vyžadoval, trval po celou dobu odvracení hrozícího opětovného útoku poškozeného, tj. v průběhu všech časových intervalů mezi výstřely. K tomu ministryně spravedlnosti konstatuje, že soudy uvěřily tvrzení obviněného, že první výstřel měl být výstrahou. Proto mířil do vzduchu, i když s ohledem na jeho polohu ve vozidle a vzdálenost poškozeného nesměřovala střela kolmo vzhůru, ale šikmo. V důsledku toho došlo k prvnímu zásahu. Podle dalšího tvrzení obviněného vystřelil vzápětí podruhé, když zaregistroval pohyb poškozeného směrem k sobě. Po tomto výstřelu, směřujícím na pravé rameno poškozeného, útok M. H. ochabl, čehož obviněný využil k nastartování vozidla. Měl tak možnost z místa odjet. To však neučinil a pokračoval ve střelbě proti poškozenému dalšími čtyřmi výstřely. S ohledem na vzdálenost poškozeného a jeho postoj, jakož i svoji pozici střelce, si obviněný musel být vědom, že ho zasáhne do horní poloviny těla, kde jsou uloženy životně důležité orgány. Z tohoto pohledu je tvrzení, že neměl v úmyslu poškozeného usmrtit, nevěrohodné. V této souvislosti ministryně spravedlnosti také poukazuje na výpovědi svědků, příslušníků policie L. J. a M. Z., ohledně výroků obviněného svědčících o jeho záměru poškozeného usmrtit.

Ministryně spravedlnosti rovněž konstatuje, že soudy obou stupňů přejaly názor znalců - psychiatrů, že obviněný jednal ve stavu úzkosti vyvolávající gradující panickou reakci s téměř eliminovanou složkou racionálních a logických mechanismů. Zdůrazňuje, že s tímto názorem se lze ztotožnit pouze částečně. Nelze popřít existenci panické reakce obviněného v situaci ohrožení vlastního života s ohledem na intenzitu útoku poškozeného, jeho výhrůžky, pocit nebezpečí plynoucí od jeho společníků a pocit neschopnosti zastavit útočníka. Tento psychický stav obviněného v době skutku vedl soudy ke stanovisku, že po celou dobu své reakce proti poškozenému jednal na základě subjektivního pocitu, že odvrací jeho útok. Z toho dovodily přiměřenost použité nutné obrany a tu vztáhly na celé jednání obviněného vůči poškozenému. Přitom však nevzaly v úvahu důkazně nezpochybněnou část výpovědi obviněného u hlavního líčení dne 25. 4. 1995. Podle ní útok poškozeného po druhém výstřelu ochabl natolik, že obviněný byl schopen nastartovat vozidlo a mohl odjet. Proto situace mezi třetím a šestým výstřelem nevyžadovala ani podle jeho subjektivního názoru odvracet již ochabující útok poškozeného se stejnou intenzitou jako předtím. Za tohoto stavu přecházelo jednání obviněného do nepřiměřeně intenzivní obrany až odplaty. Proto nemohlo být jednáním za podmínek nutné obrany ve smyslu § 13 tr. zák. Minimálně v důsledku posledních čtyř výstřelů do těla poškozeného došlo ke vzniku vnitřních poranění, která vedla s časovým odstupem k jeho úmrtí.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 1997 sp. zn. 7 To 43/96 byl ve prospěch obviněného J. R. porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., ve vztahu k § 219 odst. 1 tr. zák. v návaznosti na § 13 tr. zák. Dále, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. 6. 1996 sp. zn. 28 T 18/94 zrušil a poté postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona a na podkladě spisového materiálu podle § 267 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, včetně rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. 6. 1996 sp. zn. 28 T 18/94, ale porušení zákona neshledal.

Nejvyšší soud ze spisového materiálu zjistil, že v průběhu trestního řízení byly zajištěny a u hlavního líčení před krajským soudem v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění skutkového stavu věci. Zejména se jednalo o výslechy obviněného a svědků, včetně výslechu poškozeného M. H. v nemocnici, dále o různé znalecké posudky a listinné důkazy. V tomto směru ani stížnost pro porušení zákona napadenému rozhodnutí nic nevytýká.

Důkazy provedené u hlavního líčení také krajský soud náležitě vyhodnotil a učinil správná a úplná zjištění ohledně skutku, pro který byl obviněný J. R. obžalován. K námitkám ohledně hodnocení důkazů, jak jsou interpretovány ve stížnosti pro porušení zákona, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující skutečnosti:

Zákon v § 2 odst. 6 tr. ř. stanoví, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Podle názoru Nejvyššího soudu postupoval krajský soud při hodnocení důkazů důsledně podle výše citovaného ustanovení zákona. Správně bylo zjištěno, že společník obviněného R. K. na parkovišti vykřikl „Sieg heil“, tedy výrok, který mohl důvodně ostatní občany pohoršovat a provokovat. Rovněž bylo prokázáno, že při odjezdu vozidla obviněný zastavil u skupiny lidí kolem M. H. K tomuto jednání obviněný v průběhu celého trestního řízení uváděl, že mu někdo z nich vběhl do cesty. Je skutečností, že v tomto směru jeho výpověď nebyla potvrzena svědecky a ani dalšími důkazy, jak se konstatuje ve stížnosti pro porušení zákona. To však nemusí znamenat, že vědomě uvedl nepravdu. Obviněný řídil automobil v noci, přičemž poblíž místa, kde projížděl, se při silnici pohybovali lidé (M. H. a jeho společníci). Tyto okolnosti, ale i podnapilost obviněného (byť se tím dopustil dopravního přestupku) mohly ovlivnit jeho představu řidiče o dopravní situaci a vyvolat potřebu zastavit. Navíc skutečnosti související se zastavením vozidla na místě události nejsou v daném případě podstatné pro posouzení skutku, který byl předmětem trestního řízení. Nebylo totiž prokázáno, že by obviněný touto činností chtěl vyvolat konflikt s poškozeným a jeho společníky. Proto námitku ministryně spravedlnosti do obdobné argumentace uvedené krajským soudem v odůvodnění rozsudku nelze akceptovat.

Krajský soud se v rámci zjišťování skutkového stavu musel při hodnocení důkazů vypořádat s řadou rozporů mezi jednotlivými důkazy, zejména výpověďmi svědků. Šlo o rozporná až protichůdná tvrzení některých svědků, kteří byli v bezprostřední blízkosti události, o jejím průběhu. Např. v tom, co střelbě předcházelo, zda došlo k fyzickému násilí ze strany poškozeného, zda dveře vozidla obviněného byly otevřené a za jaké konkrétní situace a jakým způsobem bylo obviněným vůči poškozenému použito střelné zbraně. Přitom podstatné změny ve výpovědi některých svědků u hlavního líčení, oproti jejich svědecké výpovědi v přípravném řízení, byly krajským soudem důsledně řešeny v souladu s ustanovením § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř. Krajský soud při hodnocení důkazů postupoval správně i v tom směru, že když se nepodařilo dostupnými důkazy spolehlivě objasnit nějakou skutečnost, aplikoval zásadu „in dubio pro reo“.

Na podkladě důkazů bylo krajským soudem správně zjištěno, že po zastavení vozidla obviněným a po slovní výměně názorů následovalo ze strany poškozeného M. H. fyzické napadení obviněného J. R. Jednalo se o kop a údery pěstí do obličeje přes otevřené levé přední okénko, včetně pokusu o vytažení obviněného z vozu; to vše za situace, kdy poškozený pronášel nadávky a výhrůžky o zabití a automobil obklopili i někteří jeho společníci. Stížnost pro porušení zákona těmto skutkovým zjištěním nic nevytýká. Pouze pro úplnost lze konstatovat, že násilné počínání poškozeného bylo kromě výpovědí obviněného a svědka R. S., roz. K., prokázáno i svědeckými výpověďmi některých společníků poškozeného. Např. svědek L. F. v přípravném řízení dne 21. 10. 1993 mj. vypověděl: „Viděl jsem, jak M. pak skrz stažené okénko bouchl pěstí do obličeje řidiče, a potom ho kopl skrz okénko.“ Tento svědek při rekonstrukci dne 27. 10. 1993 uvedl: „Poškozený útočil na obviněného, který seděl ve vozidle, okénkem, a to pěstí pravé ruky a kopem levé nohy skrz okénko dveří.“ V rámci rekonstrukce podle jeho pokynu figurant rovněž demonstroval útok poškozeného na obviněného rukou i nohou. Dále svědek M. M. v přípravném řízení dne 21. 10. 1993 mimo jiné vypověděl: „Když jsem na to místo došel, tak jsem viděl, jak se strká řidič s M. H., který tahal řidiče ven. Řidič se bránil, jako by ho odstrkoval.“

Rovněž bylo důkazy prokázáno, že se obviněnému podařilo vyprostit z držení poškozeného a odstrčit ho. Ve snaze další útok odvrátit obviněný vyňal od pasu svoji pistoli a za situace, kdy M. H. byl od ústí hlavně, směřující šikmo vzhůru, vzdálen 60 cm až 1 m, šestkrát rychle za sebou vystřelil. První výstřel byl zamýšlen jako výstřel varovný „do vzduchu“ a když obviněný neviděl žádný účinek, již střílel tak, aby M. H. zastavil, nikoli zabil.

Je skutečností, že obviněný u hlavního líčení dne 25. 4. 1994 mimo jiné uvedl: „Viděl jsem pohyb M. H. směrem ke mně. Bylo to potom, co jsem vystřelil do vzduchu. Protože šel po mně, tak jsem vystřelil podruhé. V tomto případě jsem již mířil na pravé rameno. Zásah jsem nezaregistroval, ale všiml jsem si, že jeho útok ochabl. Pokud uvádím, že ochabl, musím říci, že po druhém výstřelu se M. H. zastavil a já jsem toho využil a nastartoval jsem auto, což se mi také podařilo.“ Lze souhlasit se stížností pro porušení zákona, že soudy obou stupňů se v odůvodnění rozhodnutí nezabývaly citovaným tvrzením obviněného. Přitom zjištění krajského soudu, že obviněný šestkrát rychle za sebou vystřelil, je důvodné, neboť odpovídá výsledkům dokazování. Zde je třeba připomenout, že kromě obviněného vypovídala ve věci i celá řada svědků. Předně šlo o osoby, které byly v bezprostřední blízkosti. Dále osoby, které se nacházely poblíž události, a osoby nacházející se dále od místa konfliktu. Žádný z těchto svědků však nevypověděl, že by mezi výstřely byla nějaká přestávka. Prakticky všichni tvrdili, že výstřely šly rychle za sebou. Řada svědků vypověděla, že slyšeli asi čtyři výstřely. Zcela ojediněle bylo svědky uvedeno, že slyšeli jiný počet výstřelů. V této souvislosti lze připomenout obecně známou skutečnost, že při rychlé a velmi rychlé střelbě vzniká sluchový dojem, že počet vystřeluje menší. Rovněž je nutné zdůraznit, že nikdo ze svědků výslovně nevypověděl, že by v době konfliktu byl u vozidla obviněného vypnutý motor. Většina svědků uvedla, že spolehlivě neví, zda motor byl v chodu nebo vypnutý. Naproti tomu podle svědka A. H. byl v době konfliktu motor automobilu obviněného v chodu. Vzhledem k těmto důkazům je tvrzení obviněného o průběhu události mezi druhým a třetím výstřelem zpochybněno v tom, že byla určitá časová přestávka mezi výstřely, v průběhu které by došlo k nastartování vozidla. Především prokázaná rychlost celé střelby a z toho vyplývající její nepřerušenost vylučují uvedenou manipulaci s vozidlem. Naproti tomu ani ochabnutí útoku poškozeného neznamenalo ukončení útoku. Navíc podle průběhu události mohl mít obviněný důvodnou obavu, že bezprostředně hrozí útok od společníků poškozeného. Právě obavou o život, která vyplývá mj. z toho, že se společníci poškozeného přiblížili k automobilu, zdůvodnil obviněný u hlavního líčení dne 25. 4. 1994, proč ještě čtyřikrát vystřelil. Tato obhajoba nebyla vyvrácena. Proto námitky vznesené ve stížnosti pro porušení zákona o odplatném charakteru střelby po druhém výstřelu, nelze akceptovat.

Podmínky nutné obrany upravuje § 13 tr. zák. Podle tohoto ustanovení čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Po provedeném hlavním líčení bylo v řízení před krajským soudem důkazy prokázáno, že obviněný se dopustil jednání, které by nepochybně bylo trestným činem, pokud by zároveň nebyly dány podmínky ustanovení § 13 tr. zák., vylučující nebezpečnost jeho činu pro společnost, tj. jeho protiprávnost. Trestnost činu by byla dána zejména skutečností, že vědomě bylo použito střelné zbraně proti tělu jiného člověka, což způsobilo jeho těžké poranění a následnou smrt. Při hodnocení důkazů však vzal krajský soud správně v úvahu celou konkrétní situaci, která střelbě obviněného předcházela a provázela ji. V této souvislosti je nutno připomenout, že obviněný nezavdal ke konfliktu s poškozeným žádný podnět. Naopak, byl to poškozený, který obviněného nečekaně a brutálně fyzicky napadl. Po kopu a úderech pěstí do obličeje bezprostředně následovala snaha poškozeného vytáhnout obviněného otevřenými dveřmi ven z vozidla. To vše za situace, kdy poškozený opakovaně pronášel nadávky a výhrůžky, že ho zabije, a automobil byl obklopen jeho společníky. Takové násilné jednání poškozeného vůči obviněnému mělo povahu útoku na zájem chráněný trestním zákonem ve smyslu § 13 tr. zák., jak důvodně konstatuje i vrchní soud v napadeném usnesení. Navíc nebylo zcela spolehlivě vyvráceno tvrzení obviněného, že v té době se jednomu ze společníků poškozeného, který stál bezprostředně za M. H., a to L. F, něco zalesklo v ruce. Vzhledem ke svému psychickému stavu i světelným podmínkám na místě mohl nabýt dojmu, že se jedná o zbraň. V důsledku těchto skutečností nebyla zpochybněna obhajoba obviněného, že v té době měl velký strach o svůj život. Zde je potřebné poukázat i na závěry znalců - psychiatrů, kteří u obviněného shledali v době činu podstatné snížení rozpoznávací a ovládací schopnosti, blížící se jejich vymizení. Přitom ovlivnění alkoholem se na tomto stavu podílelo jen z menší části. Podle znalců obviněný jednal ve stavu velké úzkosti, vyvolávající panickou reakci, která velmi rychle gradovala, a pod vlivem silné emoce s téměř eliminovanou složkou racionálních a logických mechanismů.

Pokud se za tohoto stavu, vyvolaného násilným jednáním poškozeného, rozhodl obviněný použít proti útoku M. H. legálně drženou pistoli, ze které proti němu šestkrát rychle za sebou vystřelil, pak takové jednání splňuje podmínky nutné obrany podle § 13 tr. zák. Obviněný mohl mít velmi důvodnou obavu, že v případě vytažení z automobilu, jehož karosérie mu poskytovala určitou pasivní ochranu, hrozí jeho osobě závažná fyzická újma od poškozeného, případně i jeho společníků, a to s ohledem na charakter již realizovaného napadení i výhrůžky M. H. Obviněný se proto mohl důvodně domnívat, že bez toho, aniž by užil účinné obrany, bude ohrožen na životě nebo bude vážným způsobem ohroženo jeho zdraví, jak správně uvádí i vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení. Vrchní soud v napadeném rozhodnutí poukázal i na další podstatné skutečnosti vyplývající z provedeného dokazování. Předně, že obviněný opakovanými výstřely z pistole odvracel přímou hrozbu brachiálního (násilného) útoku poškozeného M. H. proti své tělesné integritě. Ani okolnost, že se obviněnému podařilo odstrčením ubránit útoku v té fázi, kdy se ho poškozený snažil po otevření dveří z vozidla vytáhnout, nevylučovala hrozbu jeho bezprostředně následujícího opakování, a to i v podstatně vyšší intenzitě. Dále, že nebylo prokázáno ukončení útoku poškozeného (např. pokud by od vozidla odcházel, otočil se k obviněnému zády, nebo by verbálně takový záměr projevil), zvláště, když při něm vyhrožoval usmrcením obviněného.

V uvedené věci soudy obou stupňů správně hodnotily přiměřenost obrany obviněného nejen ve vztahu k představám, které o útoku poškozeného měl, ale důvodně zohlednily i další významné okolnosti, jež subjektivní stav J. R. v rozhodné době negativně ovlivnily. Přitom celou situaci správně posuzovaly a hodnotily komplexně v celém jejím vývoji v konkrétním čase a na konkrétním místě. Náležitě zhodnotily všechny rozhodné skutečnosti, zejména intenzitu útoku a obrany i všechny další okolnosti případu s přihlédnutím k zájmu společnosti na aktivní obraně proti trestným činům. Přitom soudy obou stupňů na základě vyhodnocených důkazů dospěly k opodstatněnému závěru, že obranu obviněného nelze označit za zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku.

S námitkou do tohoto právního hodnocení, ohledně nepřiměřenosti obrany obviněného, jak je uvedena ve stížnosti pro porušení zákona, se nelze ztotožnit. K argumentaci lze uvést, kromě odkazu na již konstatované okolnosti, že nebyla vyvrácena obhajoba obviněného o výstražném výstřelu a že střelbou neměl v úmyslu poškozeného usmrtit. Ze svědecké výpovědi zpracovatele odborného vyjádření z oboru balistiky mjr. B. M. u hlavního líčení vyplývá, že z hlediska průstřelů a zástřelů na těle poškozeného se v žádném případě nemohlo jednat o střelbu mířenou, ale pudovou. Jmenovaný rovněž připustil, že při střelbě mohla hlaveň zbraně směřovat šikmo vzhůru. Uváděná poloha zbraně při střelbě není v rozporu se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, o průběhu střelných kanálů na těle poškozeného. Tato zjištění odpovídají uplatněné obhajobě obviněného, že první výstřel byl výstražný, byť i ten poškozeného zasáhl. Nelze totiž pominout, že obviněný byl v manipulaci s pistolí omezen karoserií vozidla.

Lze souhlasit se stížností pro porušení zákona, že měl J. R. vzhledem k poloze a vzdálenosti obviněného a poškozeného v době střelby vědět, že střelbou zasáhne (s vysokou pravděpodobností) M. H. do míst na těle, kde jsou umístěny životně důležité orgány. V této souvislosti však je nutno vzít v úvahu kromě již zmíněných okolností i další významné skutečnosti, včetně psychického stavu obviněného v době události. Podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, byla dominantní pohnutkou v jeho jednání panická reakce v situaci pocitu ohrožení vlastního života. Neschopnost zastavit útočníka vedla k nárůstu panické reakce a odpovídajícího jednání. Zejména proto, že účinek zbraně neodpovídal běžným představám o zastavovacích účincích tohoto typu zbraně, neboť útočník pokračoval ve svém jednání. Podle názoru Nejvyššího soudu důkazy zjištěný psychický stav obviněného při střelbě jako reakce na konkrétní situaci v době události i prokázaný charakter chaotičnosti střelby nezpochybňují obhajobu J. R. (i přes zjištění ohledně postavení a vzdálenosti obviněného a poškozeného při střelbě) a neumožňují označit jeho tvrzení, že poškozeného nechtěl usmrtit, za nevěrohodné.

Stížnost pro porušení zákona namítá, že na záměr obviněného usmrtit poškozeného lze usuzovat i z jeho výroků před příslušníky policie L. J. a M. Z. Krajský soud se s uvedenými výroky vypořádal v rámci hodnocení důkazů v odůvodnění svého rozsudku. Lze připomenout, že podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, doznívala v té době u obviněného panická reakce z napadení. Výroky proto mohly být rozhořčením z toho, že byl napaden, i výrazem rozporu mezi realitou a představou o účinnosti střelné zbraně. Rovněž nelze přehlédnout, že podle názoru samotného svědka L. J. vyjádřeného u hlavního líčení dne 25. 4. 1994 nemyslel obviněný uvedené výroky vážně a M. H. nechtěl zabít. Také nelze pominout, že podle svědka M. Z. byly výroky uskutečněny možná z pocitu, že překonal nějaký strach.

S poukazem na všechny uvedené skutečnosti postupoval krajský soud v souladu se zákonem, protože na základě důkazů rozsudkem ze dne 19. 6. 1996 sp. zn. 28 T 18/94 obviněného J. R. podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť vzhledem k ustanovení § 13 tr. zák. zmíněný skutek není trestným činem. Rovněž správně učinil výrok, kterým všechny poškozené odkázal s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Na základě tohoto skutkového zjištění věci a jejího právního posouzení rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 5. 1997 sp. zn. 7 To 43/96 správně, když odvolání státního zástupce podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Protože Nejvyšší soud žádné porušení zákona nezjistil, stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 tr. ř. zamítl.

Uživatelský avatar
SW_FOX
Grafoman
Grafoman
 
Příspěvky: 5148
Registrován: 20.01.2004 23:33
Bydliště: Zlín/Brno

16.08.2005 10:46

č. 47/1995 Sb. rozh. tr.

Samotná skutečnost, že obránce použije proti neozbrojenému útočníkovi zbraně, neznamená, že jde o obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku.

Podmínkou ustanovení § 13 tr. zák., o nutné obraně, není skutečnost, že útok nebylo možno odvrátit jinak. Obránce není povinen ustupovat před neoprávněným přímo hrozícím nebo trvajícím útokem na zájem chráněný trestním zákonem.

(Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 1994, sp. zn. 7 To 202/94)

Městský soud v Praze zamítl odvolání obvodního státního zástupce pro Prahu 8 proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 4. 1994 sp. zn. 2 T 46/94.

Z odůvodnění:

Napadeným rozsudkem byla obžalovaná K. S. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby, kterou jí bylo kladeno za vinu, že dne 11. 1. 1994 kolem 20.45 hod. v Praze 8, Písečná 6, po předchozím slovním konfliktu a následném fyzickém napadení ze strany jejího otce J. A., nar. 11. 3. 1939, tohoto muže měla bodnout kuchyňským nožem do břicha, aniž došlo k poranění vnitřních orgánů, a způsobit mu tak pracovní neschopnost delší než 7 dnů, čímž měla spáchat pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák.

Proti citovanému rozsudku podal obvodní státní zástupce odvolání, ve kterém uváděl, že s právním hodnocením skutkového stavu tak, jak je učinil soud prvního stupně, nesouhlasí. Pro posouzení, zda určité jednání splňuje podmínky § 13 tr. zák., o nutné obraně, je rozhodující, zda obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Soud se touto otázkou nezabýval. Na jedné straně sice konstatuje, že obžalovaná jednala v situaci, kdy byla napadena osobou fyzicky zdatnější, navíc podnapilou a jednající neadekvátně, nedořešil však otázku, zda by bylo možné v jednání poškozeného, tj. v tom, že poškozenou rdousil, spatřovat některý trestný čin, a jestliže ano, pak jaký. Pokud by totiž rdoušením hrozila obžalované skutečně smrt, pak by nebylo pochyb o tom, že by její obrana byla přiměřená, pokud však by se jednalo ze strany poškozeného o trestný čin s mírnějšími následky, pak by obrana bodnutím nožem do břicha přiměřená nebyla. Bylo také prokázáno, že obžalovaná nepoužila jiný, mírnější způsob odvrácení útoku. Poškozeného netloukla ani nekopala, což by se vzhledem k situaci dalo očekávat, ale hned jej bodla nožem do břicha. Obvodní státní zástupce má z uvedených důvodů zato, že rozhodnutí soudu, pokud obžalovanou zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., je nesprávné. Navrhl proto, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Městský soud v Praze podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Řízení předcházející napadenému rozsudku nevykazuje závady a skutková zjištění soudu prvního stupně jsou úplná a správná. Odvolání obvodního státního zástupce v podstatě směřuje do právního zhodnocení otázky, zda obžalovaná K. S. jednala ve smyslu ustanovení § 13 tr. zák., tzn. v nutné obraně.

Z důkazů v posuzované věci provedených jasně vyplývá, že mezi obžalovanou a poškozeným mnohdy docházelo k verbálním konfliktům vyprovokovaným poškozeným, který byl často v podnapilém stavu. Toto byl vlastně první nečekaný fyzický útok poškozeného vůči obžalované. Poškozený odmítl v dané trestní věci vypovídat. Z výpovědi obžalované bylo zjištěno, že poškozený po slovním napadání obžalované k ní přistoupil a začal ji rdousit. Obžalovaná, jak sama uvedla, nejprve křičela, bránila se rukou, ale protože poškozený je fyzicky zdatnější, její obrana se zcela minula účinkem. Její malé dítě bylo přítomno celému incidentu a hystericky křičelo. Za situace, kdy poškozený obžalovanou i nadále rdousil, kdy její dítě křičelo a kdy ona již nemohla dýchat, popadla nůž, který ležel na kuchyňské lince, a bodla. Po bodnutí nůž položila a žádala poškozeného, aby jí pustil. Ten jí stále držel pod krkem, rdousil ji a teprve po malé chvíli ji pustil. Potom se šel poškozený ošetřit do koupelny, zatímco ona se věnovala dítěti. Pak odešla ke kamarádce, celou věc nahlásila policii a přivolala lékaře. Jak sama uvedla, neuvědomila si, kam bodla poškozeného, nejspíš někam do oblasti žaludku. Ani s odstupem času si neuvědomila, proč bodla, snad proto, že nemohla dýchat a bála se o sebe a syna.

Z fotodokumentace je objektivně zjištěno, že obžalovaná byla poškozeným rdoušena značnou silou, neboť rdoušení zanechalo na jejím krku stopy. Obžalovaná, kterou poškozený v minulosti napadl pouze slovně, se podle názoru městského soudu oprávněně bála o svůj život, neboť byla napadena útočníkem opilým, silným a navíc se značnou intenzitou. Je všeobecně známo, že rdoušení nemusí být provedeno velkou silou, aby došlo v několika málo sekundách k smrti rdoušeného. Vzhledem k tomu, že slovní obrana a obrana rukama se zcela minula účinkem, sáhla obžalovaná spontánně po noži. Podle názoru městského soudu se jednalo o tzv. pud sebezáchovy bez předem promyšleného jednání a konkrétního úmyslu způsobit poškozenému zranění. Jak vyplynulo ze závěrů znaleckého posudku z oboru psychiatrie, má obžalovaná sklony ke zkratkovému jednání. Vlivem kumulovaného afektu došlo u ní ke snížení ovládacích schopností, nikoli však podstatně.

Při právním hodnocení správně zjištěného skutkového děje soud prvního stupně nepochybil, když posoudil jednání obžalované ve smyslu ustanovení § 13 tr. zák. Přiměřenost obrany je třeba posoudit se zřetelem na všechny okolnosti případu. Vybočení z mezí nutné obrany nelze nutně dovozovat jen z toho, že se obžalovaná bránila zbraní proti neozbrojenému útočníkovi. Nesplnění podmínek nutné obrany nelze dovozovat ani z té skutečnosti, že se obžalovaná nevyhnula útoku jinak než použitím obrany, neboť nikdo není povinen ustupovat před neoprávněným útokem na zájmy chráněné trestním zákonem. O nutnou obranu jde i tehdy, jestliže osoba činem jinak trestným odvrací přímo hrozící útok namířený proti tělesné integritě.

V daném případě poškozený v podnapilém stavu (skoro 2 promile alkoholu v krvi), fyzicky zdatnější, útočil takovým způsobem proti obžalované, že byl fakticky ohrožen její život a předchozí obrana se minula účinkem. To, že obžalovaná zkratkovitě sáhla po noži v sebeobraně a bez rozmyslu bodla, je klasický případ nutné obrany ve smyslu ustanovení § 13 tr. zák. Soud prvního stupně tedy nepochybil, když obžalovanou podle § 226 písm. b) tr. zák. obžaloby zprostil. Městský soud proto odvolání obvodního státního zástupce jako nedůvodné zamítl.

Uživatelský avatar
SW_FOX
Grafoman
Grafoman
 
Příspěvky: 5148
Registrován: 20.01.2004 23:33
Bydliště: Zlín/Brno

16.08.2005 10:48

č. 47/1997 Sb. rozh. tr.

Podmínky nutné obrany ve smyslu ustanovení § 13 tr. zák. mohou být splněny i v případě, kdy oprávněný uživatel domu nutí jiného jednáním, které by jinak bylo trestným činem, např. pohrůžkou násilí, aby odešel z místa, které požívá ochrany domovní svobody a na němž neoprávněně setrvává.

(Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 6. 1996 sp. zn. 4 To 360/96)

Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl odvolání okresního státního zástupce proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 4. 1996 sp. zn. 4 T 684/95.

Z odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 4. 1996 sp. zn. 4 T 684/95 byl obžalovaný T. B. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, kterou mu bylo kladeno za vinu, že dne 26. 7. 1994 kolem 12.00 hod. před svým domem v obci Včelná mířil pistolí typu Valtro model Combat na svého bratra P. B. a jeho právního zástupce JUDr. M. K., kteří za ním přišli za účelem projednání občanskoprávní záležitosti, a přitom jim hrozil zastřelením, přičemž oba ze strachu před jeho útokem namířenou zbraní od zamýšleného jednání upustili a prostor před domem urychleně opustili, čímž měl spáchat trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák.

Toto rozhodnutí okresní soud odůvodnil tím, že popsaný skutek měl sice za prokázaný, neshledal však, že by jím byly naplněny znaky trestného činu. Uvedl k tomu, že skutek vykazuje sice formální znaky žalovaného trestného činu, bylo však nutno zvažovat otázku materiální stránky trestného činu a otázku existence okolností vylučujících trestnost činu. V případě otázky společenské nebezpečnosti musel dovodit, že takové jednání je z obecného pohledu společensky nebezpečné. Bez okolností, které by mohly vylučovat trestnost činu, nelze jiné osobě vyhrožovat usmrcením se zbraní v ruce. V daném případě však byly okolnosti případu z tohoto hlediska složitější. Okresní soud přitom vyjádřil důvěru tvrzení svědkyně H. B., že v minulosti již jednou vykázala P. B. ze zahrady, která je přilehlá k jejich domu, kam on přišel s dalšími osobami, aby si odvezl vozidlo, se kterým měl zakázáno manipulovat. Je zřejmé, že dne 26. 7. 1994 přicházel bratr obžalovaného s naprosto shodným úmyslem, tedy odvézt toto vozidlo. Přicházel za situace, kdy mu bylo zřejmé, že obžalovaný vozidlo vydat nehodlá a ani on ani jeho manželka si nepřejí, aby svědek vstupoval na jejich pozemky. Dále pak soud prvního stupně dovodil, že místo, na němž se skutek stal, požívá ve vztahu k obžalovanému ochrany garantované nejen trestním zákonem, nýbrž i Listinou základních práv a svobod. To muselo být příchozím naprosto zřejmé. Dr. M. K. a P. B. bylo možno přiznat právo vstoupit na pozemek obžalovaného, pokud ten nemá u vchodové branky zvonek a nelze jinak ohlásit příchod než zazvoněním u vchodových dveří domu. Nelze jim však přiznat právo na těchto místech setrvávat poté, co byli spoluvlastnicí domu H. B. požádáni, aby odešli. Přitom je zřejmé, že obžalovaný sám vstoupil na scénu za situace, kdy v rozporu se žádostí jeho manželky, aby odešel, zůstával u jeho dveří člověk, o němž se dlouhou dobu předtím v průběhu jeho trestního stíhání mluvilo jako o člověku, který připravoval vraždu obžalovaného T. B. Přicházel s dr. M. K., kterého obžalovaný nezná jako právního zástupce svého bratra v civilním sporu, ale jako jeho obhájce, který má zásluhu na tom, že P. B. byl v dané trestní věci zproštěn obžaloby. Tyto okolnosti tedy musí na obžalovaného nutně působit tak, že je ohrožen jednak jeho majetek, jednak jeho osoba. Je tedy zřejmé, že obžalovaný subjektivně předpokládal, a objektivní okolnosti případu mu takový předpoklad nevyvracejí, že je přímo ohrožen jeho majetek, jeho domovní svoboda a nelze vyloučit i ohrožení jeho soukromí. To vše jsou zájmy chráněné trestním zákonem a Ústavou České republiky. Okresní soud proto uzavřel, že není trestným činem, pokud obžalovaný v takovém případě brání přiměřeným způsobem sebe a svůj majetek. Pohrůžka plynovou pistolí je přitom podle názoru soudu způsob zcela přiměřený. Ke skutku tedy došlo za okolností vylučujících trestnost a jednání obžalovaného tak není trestným činem.

Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání okresní státní zástupce. Uvedl v něm, že soud provedl všechny dostupné důkazy, a po jejich zhodnocení dospěl ke správnému závěru, že se obžalovaný dopustil jednání popsaného v obžalobě. S takovými závěry je nutno souhlasit. Nelze však již souhlasit s právním hodnocením, které vedlo k závěru, že ke skutku došlo za okolností vylučujících trestnost činu, a tedy v konečném důsledku ke zprošťujícímu výroku podle § 226 písm. b) tr. ř. Toto právní hodnocení není podle názoru odvolatele správné. Soud hovoří sice o okolnostech vylučujících trestnost, avšak neuvádí konkrétně, zda-li se obžalovaný nacházel v podmínkách nutné obrany podle § 13 tr. zák. nebo krajní nouze podle § 14 tr. zák. To přesto, že soud dovozuje oprávněný pocit a přesvědčení obžalovaného, že je údajně ohrožen jeho majetek, jeho domovní svoboda a zřejmě i soukromí. Toliko, kdyby se obžalovaný nacházel v situaci, kdy by odvracel nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, bylo by na místě dovozovat, že došlo ke skutku za okolností vylučujících trestní odpovědnost. Tak tomu v daném případě nebylo. Oba poškození, P. B. i JUDr. M. K., se nechovali nijak agresivně, a to ani slovně, a z jejich strany nebyl ani náznak útoku proti majetku či snad zdraví a životu obžalovaného. Nelze ani dovodit, že by v daný okamžik, když celá situace trvala velmi krátce, porušovali či se chystali porušit domovní svobodu obžalovaného. Je zřejmé a bylo to v průběhu řízení prokázáno, že jejich příchod byl motivován snahou uzavřít majetkovou dohodu. K sjednání této dohody jim nezbývalo nic jiného, než obžalovaného vyhledat, vstoupit na jeho pozemek a vyčkat jeho příchodu z domu. Z jejich jednání nebylo možno dovozovat, že by vedli či chystali jakýkoliv útok na majetek, domovní svobodu či osobní integritu obžalovaného a jeho rodinných příslušníků. I když lze připustit, že mezi oběma bratry T. B. a P. B. byly v této době velmi špatné vztahy, ani taková skutečnost sama o sobě nezakládá podmínky k vyloučení trestní odpovědnosti za žalovaný skutek. Krajský soud by podle názoru okresního státního zástupce proto měl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Z podnětu tohoto odvolání přezkoumal krajský soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek i řízení jemu předcházející a dospěl k těmto závěrům:

V řízení, jež napadenému rozsudku předcházelo, nedošlo k takovým podstatným vadám, které by měly vliv na věcnou správnost tohoto rozhodnutí. V průběhu řízení byly totiž opatřeny a soudem prvního stupně provedeny důkazy potřebné k náležitému objasnění věci. Provedené důkazy soud hodnotil způsobem, který neodporoval ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Vytvořil si tak základ pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (srov. ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.). Je třeba dodat, že v dosavadním řízení byla respektována procesní ustanovení zajišťující práva obhajoby.

Soudu prvního stupně pak nelze vytýkat, shledal-li, že se obžalovaný dopustil jednání shora popsaného. Pokud jde o důkazy a hodnotící úvahy, jež byly základem pro taková skutková zjištění, postačí odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku.

Za tohoto stavu věci se přezkumná činnost odvolacího soudu soustředila na právní úvahy soudu prvního stupně a právní závěry, které bylo možno v této věci činit.

V obecné rovině bylo možno konstatovat, že právní úvahy okresního soudu mohou obstát. Především je třeba přisvědčit názoru soudu prvního stupně, že místo, na němž se skutek odehrál, bylo součástí domu (za dům je nutno považovat nejen dům jako takový, nýbrž i přilehlou ohrazenou zahradu, ohrazený dvůr a pod.), tedy požívalo ochrany obydlí (domovní svobody) ve smyslu ustanovení čl. 12 Listiny základních práv a svobod a rovněž ustanovení § 238 tr. zák. To bylo výchozí zjištění pro další právní úvahy. Dále bylo třeba totiž hodnotit nejen skutkové okolnosti popsané ve skutkové větě obžaloby, nýbrž i další okolnosti, které se k žalovanému skutku přímo vztahovaly a přímo s ním souvisely. V tomto kontextu je správný závěr soudu prvního stupně, že poškození P. B. (ve vztahu k němu ovšem již nemohlo být trestní stíhání vedeno vzhledem k prohlášení poškozeného uvedenému ve spise, že ve smyslu ustanovení § 163a odst. 1 tr. ř. nesouhlasí s trestním stíháním obžalovaného) a JUDr. M. K. nebyli oprávněni setrvávat na uvedených místech poté, co byli spoluvlastnicí domu H. B., manželkou obžalovaného, požádáni, aby odešli. Počínaje tímto okamžikem se na pozemku přilehlém k domu obžalovaného a požívajícím tak ochrany shora specifikované zdržovali, jestliže jej neprodleně neopustili, neoprávněně. Tímto okamžikem přinejmenším z formálního hlediska porušovali domovní svobodu obžalovaného (a ostatně i jeho manželky H. B.). Pak je ovšem nutno akceptovat úvahu soudu prvního stupně, že shora popsané jednání obžalovaného bylo spácháno za okolností vylučujících protiprávnost a nejde tedy o trestný čin.

Vzhledem k povaze odvolacích námitek je nutno úvahy soudu prvního stupně upřesnit v tom smyslu, že by bylo na místě s ohledem na správně výše uvedené závěry považovat jednání obžalovaného za nutnou obranu podle § 13 tr. zák. Obžalovaný totiž způsobem, který nelze označit za nepřiměřený (a tím spíše ne zcela zjevně nepřiměřený), odvracel útok na zájem chráněný tímto zákonem, konkrétně na zájem společnosti na ochraně svobody obydlí jinak též ústavně zaručené. Není přitom právně významné, po jakou dobu mělo toto porušení domovní svobody obžalovaného a jeho manželky trvat. Znovu je totiž třeba zdůraznit, že v okamžiku, kdy byli oba poškození vyzváni k okamžitému odchodu z místa požívajícího ochrany výše uvedené a kdy této výzvy ihned nedbali, zdržovali se zde neoprávněně a tím porušili domovní svobodu obžalovaného a jeho manželky. Pokud pak obžalovaný za této situace zjištěným způsobem vůči poškozeným vystoupil, směřovalo jeho jednání pouze k odstranění závadného stavu, zamezení dalšího porušování či poškozování jeho práv chráněných mimo jiné trestním zákonem.

Nelze přitom přehlížet, že poškozený P. B. byl z pozemku obžalovaného vykázán nedlouho před projednávaným činem, přičemž mu bylo zřetelně dáno najevo, že nemá na pozemek přilehlý k domu obžalovaného a jeho manželky vstupovat. Tato poznámka, která je činěna s vědomím toho, že vzhledem k prohlášení svědka již nebyl obžalovaný stíhán ve vztahu k němu, však přispívá k vytvoření představy, jakým způsobem se i poškozený vůči obžalovanému zachoval a že to byl on, kdo navodil konfliktní situaci, pokud přes uvedený zákaz znovu na kritické místo vstoupil.

Nelze přitom akceptovat úvahy odvolatele, že poškozenému P. B. a poškozenému JUDr. M. K., jeho právnímu zástupci, nezbývalo v daném případě k tomu, aby s obžalovaným vyřešili část z občanskoprávních sporů, nic jiného, než obžalovaného vyhledat, vstoupit na jeho pozemek a vyčkat jeho příchodu z domu. Taková argumentace je zcela nepřípadná. Pokud již chtěli poškození P. B. a JUDr. M. K. projednat a vyřešit s obžalovaným jakoukoli záležitost, pak se nabízel zcela jiný způsob kontaktu a jednání s ním, než jaký skutečný zvolili. Především je třeba poukázat na to, že JUDr. M. K. jako právní zástupce P. B. mohl obžalovaného kontaktovat písemně či telefonicky, tak si s ním dohodnout případně schůzku ve své advokátní kanceláři a zde celou záležitost řešit. Pokud se již oba poškození rozhodli, že obžalovaného navštíví v jeho bydlišti, pak ani tehdy jediným řešením směřujícím k setkání s obžalovaným nebyl vstup na jeho pozemek, neboť přicházelo v úvahu např. zvukové znamení z osobního automobilu, jímž na kritické místo přijeli, případně volání. Tím spíše byly takové postupy na místě, jestliže je znovu připomenut fakt zákazu vstupu vyslovený poškozenému P. B. nedlouho před kritickou událostí.

Vedle těchto úvah však lze ještě přesněji specifikovat další momenty, které na podporu zprošťujícího výroku rozvedl soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku. Právem se zde zejména poukazuje na vyhrocený a vysoce konfliktní vztah bratrů P. B. a T. B., který souvisí jednak s občanskoprávním sporem o poměrně značnou finanční částku (obžalovaný v tomto řízení, které skončilo jeho úspěchem, vystupoval jako navrhovatel), jednak, a to zejména, s trestním stíháním P. B. pro přípravu vraždy na T. B. (toto trestní stíhání skončilo zprošťujícím výrokem). Důvodně je rovněž argumentováno tím, že P. B. přišel společně s JUDr. M. K., jehož obžalovaný vnímal jako obhájce, který má zásluhu na zproštění P. B. obžaloby ve zmíněné trestní věci, poté co byl upozorněn, že nemá na pozemky obžalovaného vstupovat, a tím, že oba poškození setrvávali na těchto místech i poté, co byli H. B. požádáni, aby odešli. Nelze pak vytýkat okresnímu soudu, jestliže z těchto skutečností dovodil, že obžalovaný, který ostatně v tomto smyslu rovněž vypovídal, se subjektivně cítil přímo a bezprostředně ohrožen, a to jak ve vztahu ke své osobě samé, tak ve vztahu ke svému majetku a ostatně i domovní svobodě. Jestliže s tímto přesvědčením, které podle akceptovatelného názoru soudu prvního stupně nebylo vyvráceno, jednal vůči oběma poškozeným shora popsaným způsobem, šlo o nutnou obranu. Pak ovšem byl na místě zprošťující výrok podle § 226 písm. b) tr. ř.

Vzhledem k těmto podstatným skutečnostem považoval odvolací soud podané odvolání za nedůvodné, a proto je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Vlada
Častý návštěvník
Častý návštěvník
 
Příspěvky: 320
Registrován: 20.01.2004 22:38

17.08.2005 1:05

Me jen neni jasny co porad u toho prvniho pripadu melou o tom, jestli dotycnyho chtel, nebo nechtel usmrtit. Zejmena cast
<i>"Lze souhlasit se stížností pro porušení zákona, že měl J. R. vzhledem k poloze a vzdálenosti obviněného a poškozeného v době střelby vědět, že střelbou zasáhne (s vysokou pravděpodobností) M. H. do míst na těle, kde jsou umístěny životně důležité orgány. V této souvislosti však je nutno vzít v úvahu kromě již zmíněných okolností i další významné skutečnosti, včetně psychického stavu obviněného v době události."</i>
mi docela hnula zluci. To jako se ma na utocnika strilet tak, aby clovek nahodou nezasahnul zivotne dulezity organy? To se ma strilet do nohou nebo co? A kdyz nekoho (treba jen jednim) vystrelem usmrtim a nebudu jednat v "panickym strachu o zivot" tak uz budu vrah, protoze jsem vedel, ze muzu zasahnout zivotne dulezitej organ?

Uživatelský avatar
SW_FOX
Grafoman
Grafoman
 
Příspěvky: 5148
Registrován: 20.01.2004 23:33
Bydliště: Zlín/Brno

17.08.2005 8:36

Vlada píše:Me jen neni jasny co porad u toho prvniho pripadu melou o tom, jestli dotycnyho chtel, nebo nechtel usmrtit. Zejmena cast
<i>"Lze souhlasit se stížností pro porušení zákona, že měl J. R. vzhledem k poloze a vzdálenosti obviněného a poškozeného v době střelby vědět, že střelbou zasáhne (s vysokou pravděpodobností) M. H. do míst na těle, kde jsou umístěny životně důležité orgány. V této souvislosti však je nutno vzít v úvahu kromě již zmíněných okolností i další významné skutečnosti, včetně psychického stavu obviněného v době události."</i>
mi docela hnula zluci. To jako se ma na utocnika strilet tak, aby clovek nahodou nezasahnul zivotne dulezity organy? To se ma strilet do nohou nebo co? A kdyz nekoho (treba jen jednim) vystrelem usmrtim a nebudu jednat v "panickym strachu o zivot" tak uz budu vrah, protoze jsem vedel, ze muzu zasahnout zivotne dulezitej organ?


No vždyť soudy to rozhodly dobře, jen kráva Parkanová podala stížnost pro porušení zákona a chtěla střelce nechat zavřít.... to byly její argumenty které jí nevyšly... soud se s nima musel vypořádat.

Vlada
Častý návštěvník
Častý návštěvník
 
Příspěvky: 320
Registrován: 20.01.2004 22:38

20.08.2005 3:21

SW_FOX píše:No vždyť soudy to rozhodly dobře, jen kráva Parkanová podala stížnost pro porušení zákona a chtěla střelce nechat zavřít.... to byly její argumenty které jí nevyšly... soud se s nima musel vypořádat.

Jo, nakonec rozhodly dobre, ale o vysledek mi neslo. Me se nelibi to zduvodneni. Vychazi mi z toho, ze kdyby nejednal v panickym strachu, ale byl pri smyslech, tak by ho odsoudili za vrazdu protoze by vedel, ze pri strelbe na hrudnik muze zasahnou zivotne dulezity organy a tudiz musel chtit pachatele zabit.

Uživatelský avatar
Sidewinder
Častý návštěvník
Častý návštěvník
 
Příspěvky: 371
Registrován: 10.07.2005 16:29

20.08.2005 9:48

Asi bude lepsi byt pri obranne strelbe opily, ne? :)

Uživatelský avatar
Andy
Častý návštěvník
Častý návštěvník
 
Příspěvky: 471
Registrován: 13.07.2005 19:43
Bydliště: Praha

22.08.2005 12:21

Sidewinder píše:Asi bude lepsi byt pri obranne strelbe opily, ne? :)


Jako ze to bude loterie jo? Srdce, ledviny, hlava, panev :-) nahoru dolu :-)

Uživatelský avatar
Sidewinder
Častý návštěvník
Častý návštěvník
 
Příspěvky: 371
Registrován: 10.07.2005 16:29

22.08.2005 16:24

Andy píše:
Sidewinder píše:Asi bude lepsi byt pri obranne strelbe opily, ne? :)


Jako ze to bude loterie jo? Srdce, ledviny, hlava, panev :-) nahoru dolu :-)


Nee, jako ze to bude polehcujici okolnost, protoze si v tom stavu neuvedomujes, ze muzes zabit kdyz miris na horni polovinu tela .. docela mne ta namitna ministryne dostala..

Uživatelský avatar
Andy
Častý návštěvník
Častý návštěvník
 
Příspěvky: 471
Registrován: 13.07.2005 19:43
Bydliště: Praha

22.08.2005 16:35

Sidewinder píše:
Andy píše:
Sidewinder píše:Asi bude lepsi byt pri obranne strelbe opily, ne? :)


Jako ze to bude loterie jo? Srdce, ledviny, hlava, panev :-) nahoru dolu :-)


Nee, jako ze to bude polehcujici okolnost, protoze si v tom stavu neuvedomujes, ze muzes zabit kdyz miris na horni polovinu tela .. docela mne ta namitna ministryne dostala..


Jo a bude to prestupek v sekci zbrani a streliva, pac si manipuloval se strelnou zbrani pod vliven omamnych latek :-) ... depak..

Uživatelský avatar
Sidewinder
Častý návštěvník
Častý návštěvník
 
Příspěvky: 371
Registrován: 10.07.2005 16:29

22.08.2005 18:28

lepsi nez pokud o vrazdu :)

Uživatelský avatar
Hungry
Moderátor
Moderátor
 
Příspěvky: 5206
Registrován: 22.01.2004 20:00
Bydliště: Otrokovice

24.08.2005 10:44


Další

Obsah fóra / Střelectví / Zbrojní průkaz, Legislativa, První pomoc

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 návštevníků